Popelko, kočičko… jaký je tvůj příběh? 
Občas se na ni dívám a v hlavě mi běží jediná otázka. Co všechno si tahle malá kočička musela prožít?
Přijata byla k nám do Strašeckého depozita pro kočky v zalepené přepravce, kterou někdo odložil u cesty. Jen tak. Jako věc, které se člověk zbaví a jde dál. Jak dlouho tam ležela, nevím….
Jenže Popelka není věc. Je to živá bytost. Malá dušička, která se teď snaží pochopit, že už je konečně v bezpečí. 
Je tichoučká. Opatrná. Vyděšená…..
Lekne se hlasitějšího zvuku. Lekne se, když kolem ní projde jiná kočička. Někdy stačí úplná maličkost a Popelka se stáhne do sebe, jako by čekala, co přijde.
A pak si k ní sednu, začnu ji hladit… a ona do mě pomaličku ducá hlavičkou. 
A tak ji hladím.
A říkám jí, že už nemusí mít strach.
Že už ji nikdo neodloží u cesty.
Že už nemusí čekat, co zlého přijde.
Že teď má pelíšek, plnou mističku, teplo a hlavně bezpečí. 
Nevím, co Popelka zažila. Možná to nikdy nezjistím. Ale vím, že stopy toho všeho v ní zůstaly.
Teď už je na nás, abychom jí pomohli ty stopy pomalu zacelit.
Nebudu na ni spěchat. Nebudu chtít zázraky přes noc. Budu čekat na každý malý krůček. Na každé přiblížení. Na každé ducnutí hlavičkou. 
A já věřím, že jednou přijde den, kdy se nebude lekat každého zvuku. Kdy kolem ní projde kočička a ona zůstane klidně ležet. Kdy si sama přijde pro pohlazení.
A kdy z tohohle malého uzlíčku strachu bude zase šťastná, spokojená a sebevědomá kočička.
Popelko, holčičko… už jsi doma.
Teď už tě čekají jen dobré dny.
A jednou určitě i tvůj vlastní milující páníček…..
